Person: Minuchin, Salvador

*1921

„Rodinné hodnoty definuji jako odpovědnost k druhým, toleranci, kompromis, podporu a flexibilitu. Za klíčové považuji ty věci kterým říkám „tichá píseň života“a tou je neustálý proces vzájemného přizpůsobování se, bez něhož by život nebyl vůbec možným“

„Ideálem rodinného života je stále ono legendární „byla svatba a pokud nezemřeli, žijí spolu šťastně až dodnes“. Není pak nic divného na tom, že většina rodin tohoto standardu nedosahuje.“

„Pouze rodina, nejmenší společenská jednotka se může současně měnit i zachovávat dostatek kontinuity k tomu aby vychovala děti, které nebudou cizinci v cizí zemi, ale budou pevně zakořeněné, dostatečně k tomu aby mohli vyrůstat a adaptovat se.“

„V každé kultuře vybavuje rodina své členy jejich vlastním já. Lidská zkušenost vlastní identity sestává ze dvou prvků – smyslu příslušenství a smyslu výlučnosti. Rodina je zdrojem identity a laboratoří v níž se tyto dva prvky mísí.“

Salvador Minuchin je rodinný terapeut, narozený v roce 1921 v San Salvadoru, Entre Rios
v Argentině. Je tvůrcem strukturální rodinné terapie, která k problémům v rodině přistupuje přes mapování vztahů mezi jejími jednotlivými členy nebo množinami členů. Tyto mapy ukazují dynamiku a hranice jednotlivých rodinných subsystémů. Cílem terapeuta je rozrušení nefunkčních vztahů v rámci rodiny a jejich přestavba do zdravějších vzorců.

Kariéra

Po získání doktorátu z medicíny pracoval Salvador Minuchin jako lékař v Izraelské armádě. Po Následně se do Izraele vrátila dětské psychiatrii se věnoval až do roku 1954. Poté se znovu vydal do New Yorku a absolvoval psychoanalytický výcvik a následně pracoval jako

dětský psychiatr na škole pro mladistvé delikventy (Wiltwyck School). Tamní zkušenosti ho přivedly na myšlenku věnovat se práci s celými rodinami.

Už během svého působení na Wiltwyck School se Minuchin se svými kolegy věnoval vývoji metod
rodinné terapie. Jejich způsob práce zahrnoval vedení rodinného sezení jedním psychiatrem, pozorované přes jednocestné zrcadlo psychiatrem druhým. Vzájemné pozorování práce kolegů umožńovalo snazší přenos zkušeností mezi kolegy a přivedlo Minuchina k tomu že přišel s metodou strukturální rodinné terapie. Poté co v roce 1962 definoval Minuchin své teoretické vzorce rodiných struktur se přestěhoval do Palo Alta kde pracoval s Jay Haleyem. Svůj teoretický model rodinné terapie popsal ve své první knize „Rodiny ze slumů“ v roce 1967.

V roce 1965 se Salvador Minuchin stal ředitelem dětské nemocnice ve Philadelphii. V této roli působil do roku 1976, kdy se stal šéfem tréninku a rozvoje. V roce 1981 opustil Philadelphii a věnoval se výuce a vlastní praxi v oblasti dětské psychiatrie v New Yorku. Salvador Minuchin odešel do důchodu v roce 1996 a přestěhoval se do Bostonu. Stále však cestuje p osvětě a vyučuje svým metodám rodinné terapie.

Přátelství s Jay Haleyem

Jedním z výsledků Minuchinovy práce s Haleym v Palo Alto bylo jejich přátelství. Minuchin považoval Haleyeho za svého nejdůležitějšího učitele a člověka který se „neustále snažil posouvat věci kupředu a testovat hranice nových myšlenek“. Minuchin vnímal toto Haleyovo úsilí jako snahu neustále vyzívat Minuchina i sebe sama. Minuchin jejich přátelství přirovnával ke vztahu Spocka a kapitána kirka ze

seriálu Star Trek. Podobenství stálo na Haleyovu vysoce intelektualizujícímu přístupu v kontrastu s extrémním pragmatismem Minuchinovým.

Příspěvek oblasti rodinné terapie.

Během své kariéry obohatil Salvador Minuchin oblast rodinné terapie v mnoha oblastech. Jeho nejvýznamnějším příspěvkem se jeví být vytvoření strukturální rodiné terapie. V době kdy se oblasti rodinné terapie začínal věnovat psal Minuchin o pomíchaných „enmeshed“ a emočně „nezúčastněných“ (disengaged) rodinách což se stalo významnou součástí jeho přístupu a strukturální rodinné terapie. Minuchin poukázal na to, že rodiny se obvykle snaží o řešení problémů prostřednictvím prvoinstančních změn (změn konkrétního chování), nicméně pro dosažení změny rodinné struktury a úzdravu rodiny je nutné provádět změny druhé instance, tedy takové které alterují soubory rodinných pravidel. Tyto koncepty formovaly jeho pojetí strukturální rodinné terapie a ovlivnily i další oblasti rodiné psychologie.

Psychosomatický model léčby mentální anorexie

V roce 1978 se Salvador Minuchin autorsky podíle lna knize „Psychosomatické rodiny, mentální anorexie v širším kontextu“ (Psychosomatic Families: Anorexia Nervosa in Context). Publikace se zaměřila na klinický model popisu příčin a léčby mentální anorexie, postavený na integraci medicínského výzkumu a předchozích úspěšných psychosomatických intervencí. Psychosomatický model mentální anorexie specifickým způsobem kombinuje prvky psychodynamické a behavioristické teorie a definuje komplexní souhrn zdrojů a příčin mentální anoreie vězících v rodinných systémech. Za optimální způsob léčby je považována aplikace metod behaviorální a strukturální rodinné terapie. Kniha rovněž zmiňuje čtyři případové studie rodin, jejichž členové mentální anorexií trpěli a popisuje v čem byl popsaný model léčby užitečný pro jejich úzdravu a jak byl v konkrétních případech aplikován.

Kritika postmoderní terapie

V úvodníku The Journal of Marital and Family Therapy vyjádřil v roce 1998 Minuchin svoje pochybnosti stran postmoderní rodinné terapie. Minuchin tvrdil že jak narativní tak na řešení orientovaná (solution focused) terapie přináší unikátní a užitečné metody rodinné terapie jako například důraz na rozdílné interpretace osobních příběhů / narací. Na druhou stranu varuje před tím že postmoderní terapie ztratila ze zřetele vlastní obsahy produkované rodinnými interakcemi, spontaneitu terapeutem řízených akcí, zaměření na terapeuta jako nositele pozitivní změny, jako někoho kdo může rodině pomoci obnovit pocit sounáležitosti a také vědomí toho že terapeut musí pracovat se svými vlastními pohledy na věc, sympatiemi a předsudky. Jinými slovy Minuchin cítil že postmoderní terapie rodinu nahradila terapeutickým paradigmatem které psychologickou zkušenost s rodinou nedokáže reprezentovat.

V doplnění jeho prvotní kritiky se v roce 1999 Minuchin vyjádřil v tom smyslu, že cítil že postmoderní terapie získala příliš široký záběr na to aby mohla být efektivně aplikována pro řešení specifických problému v rámci rodiny. Navrhl aby rodinná terapie usilovala o zmírnění stresu a utrpení v rodině namísto snahy zbavit rodinu vlivu všeobecných kulturních kontextů a nánosů.

Minuchinovo Centrum pro rodinu

Poté co se Salvador Minuchin přestěhoval v roce 1981 do New Yorku, vybudoval centrum pro rodinná studia. V centru se věnoval výuce rodinných terapeutů a prostřednictvím poradenských služeb přímo jednal se systémem pěstounské péče. Po jeho odchodu do penze se centrum přejmenovalo na Minuchin Center for the Family. Nadále se věnuje výuce konceptů a technik strukturální rodinné terapie a poradenství pro organizace zabývající se prací s rodinami vystavenými chudobě, rasismu a diskriinaci z důvodu pohlaví či sexuální orientace

Základní principy strukturální rodinné terapie

Strukturální rodinná terapie se snaží vstoupit nebo připojit se k rodinnému systému s cílem porozumět neviditelným pravidlům která řídí fungování rodiny, mapovat vztahy mezi členy rodiny či jejich množinami a rozrušovat disfunkční mechanismy proto aby se tyto nahradily zdravými vzorci. Minuchin vycházel z představy že zdrojem patologie není jedinec, nýbrž rodinný systém.

Strukturální rodinná terapie využívá nejen vlastní terminologii pro popis rodinných systémů, ale tak se snaží graficky zachytit klíčové vztahy a hranice v rodině. Zaměřuje se na strukturu celé rodiny a podřízené struktury dílčí. Zde je Minuchin následovníkem teorie systémů a komunikace; jeho struktury jsou definovány prostřednictví transakcí mezi vzájemně propojenými systémy uvnitř rodiny jako takové. Přiklání se k systémovým konceptům celistvosti (wholeness) a ekvifinality („to co vede k témuž výsledku“) a oba považuje za kritické ve vztahu k možnostem změny. Klíčovým prvkem terapie je vstup terapeuta do rodinného systému s funkcí katalyzátoru pozitivních změn. Napojení se na rodinu

je klíčovým úkolem terapeuta na počátku jeho terapeutického vztahu s rodinou. Mapování rodiny využívá strukturální terapie právě pro napojení sen a rodinný systém a přizpůsobení se mu. Minuchin definuje šest oblastí které lze v rodinných strukturách identifikovat. Jedná se o transakční vzorce, flexibilitu, význam, kontext, stádium vývoje rodiny a udržovací rodinné interakce.

Strukturální rodinná terapie pomáhá identifikovat rodinné interakce tím, že identifikuje vnitřní organizaci nastavení dané rodiny. Základem je snaha rozpoznat strukturu rodiny a její subsystémy formované prostřednictvím úrovně autority a hranic. To zahrnuje též subsystém který nastavuje hranice z nichž se vynořují vzorce komunikace a každodenních interakcí. Rodinná struktura je definována jako rámec v němž probíhají transakce které samy o sobě mají význam a tvoří řád dané struktury.

Model rodinné struktury je postaven na organizaci a subsystémech. To zahrnuje interakce mezi jednotlivci kteří mají vlastní role a očekávání. Specifické role členů rodiny jsou definovány úrovní autority a hranicemi, které se vytvářejí v průběhu vznikání rodinné struktury. Hlavním cílem je snaha porozumět tomu, jak se mohou členové rodiny naučit řešit problémy s větším porozuměním probíhajícím interakcím.

Rodinná pravidla jsou definována jako neviditelná sada požadavků, která neustále organizuje interakce v rámci rodiny. Úkolem terapeuta je studovat koalice, hranice a hierarchii jednotlivých subsystémů.

Podle Minuchina je úroveň funkčnosti rodiny odvislá od její schopnosti reagovat na stresory (vývojové, idiosynkratické, externí...). Tato schopnost závisí na transparentnosti a vhodnosti hranic jednotlivých subsystémů.

Strukturální rodinná terapie je vystavěna okolo jasně popsaného modelu fungování rodiny a vyvíjela se a byla aplikována nejčastěji a nejkonzistentněji v oblastech služeb pro rodinu a dítě.Zdravé rodiny charakterizují jasné a zároveň částečně rozptýlené hranice vztahů mezi rodiči a dětmi, které umožňují rodičům interagovat spolu s určitým stupněm autority při vyjasňování metod a cílů výchovy. Ze strany dětí pak nejsou rodiče s dětmi „promíchaní“ a umožňují tak dětem zažívat autonomní interakce se sourozenci a vrstevníky. Zároveň však nejsou rodiče od dětí odpojení nebo vůči nim rigidní či nepřátelští, ignorující potřeby podpory, výživy a vedení.

Dysfuknční rodiny vykazují pomíchané subsystémy či koalice a neodpovídající hierarchie jakými je například dosazení staršího dítěte do pozice „zastupujícího rodiče“ v případě kdy je jeden ze skutečných rodičů v rodině fyzicky či emočně nepřítomný.

Jinde na webu: Minuchin center for the Family

Control Number(s):

• AUTHOR|(SYS)minuchinsalvador