Uvědomoval si čím dál tím více, jak svým chováním od sebe „odpuzuje své okolí“. Před nedávnou dobou navíc v hádce „ztratil nejlepšího a zároveň jediného kamaráda“ a švagra. Dle jeho slov „má problémy se sebeovládáním“. Touha (a naděje) po odpovědích ho přiměla hledat odbornou pomoc.

Popíši stručně, co se v konzultacích odehrálo, jak jsem pracovala, co mne při tom napadalo, jak to probíhalo. Zpětné reflexe své práce popíši na závěr celého případu.

Postřehla jsem, když klientka vypovídala své příhody, mohla pracovat s mými otázkami a naopak k mému dotazování vyhledala následnou další příhodu. Pravděpodobně více jako vyjádření než únik. Došlo i k posunu od první konzultace, kdy se klientka neverbálně popudlivě udivovala mému dotazování a v poslední konzultaci se snaživě zamýšlela a ...

Začali „rozvíjet“ hádku. V této fázi jsem zastavil konzultaci – začal jsem kontrolovat situaci. Reflektoval jsem, jak vidím, že jejich rozhovor probíhá a žádal jsem, aby se vzájemně nerušili ve sdělování, aby nechali druhého domluvit, aby mohli nebo měli možnost uvažovat o tom, co si vzájemně sdělují.

S tímto příběhem seznamuji rodiny, kde mladí lidé z mnoha důvodů zažívají obtíže a jejich rodiče/opatrovníci z mnoha důvodů prožívají tyto obtíže s nimi.

Dominantní modely praxe pro sociální práci byly původně vytvořeny a zamýšleny pro práci s klienty, kteří přicházejí dobrovolně. Odborná literatura naznačuje, že použití těchto modelů v práci s klienty nedobrovolnými je často více oddalující, než aby přibližovalo. Tento článek popisuje použití rozhovoru orientovaného na řešení jako způsobu, jak zapojit klienty, ...

KN82 | Oxford Journals