Po prvních konzultacích jsem zejména po podrobném studiu záznamů zjistila, co vše jsem propásla, kde jsem zejména stížnosti mohla zastavit, jak jinak by to šlo. Také připomínky a postřehy supervizora byly podnětem k zamyšlení. Hlavními nedostatky byla má práce ve stresu, nevyužití pražského výtahu, chybějící sebedefinice jako psychoterapeuta (krátký přechod ...

Získala jsem také náměty pro svoji další práci - snažit se více vytěžit ze změny (toho se někdy při konzultacích vzdávám a je to škoda), více pokračovat v doptávání ( „jak to ten klient dělá“), více „hned nerozumět“, více kutat.

O Lucii jsem nevěděl nic. Žena, nižšího vzrůstu, tak kolem třicítky, zachovalá, hezky upravená. Řekla, že už je dlouhodobě léčena pro bipolární afektivní poruchu, že prošla spoustou léčeben a psychoterapeutů. Znejistěl jsem – jak já, někdo, kdo teprve začíná budu moci pomoc někomu, kdo si prošel tolika terapiemi.

Dne 12. 5. 2010 se mi telefonicky ozval pan Tomáš. Dostal ne mne kontakt od kolegyně z výcviku Dášy, u které byl v ordinaci. Týden předtím mi Dáša avizovala, že se možná ozve nový klient, s dovětkem: "depresivní, psychoterapie nutná".

Na naše pracovištěˇ se většina pacientů dostane dobrovolně povinně, tedy přichází se sice léčit dobrovolně a podepisují dobrovolný vstup, avšak často po velikém nátlaku ze strany rodiny, přátel, lékařů, apod.

Nemám v tuto chvíli vůbec žádné informace o tom, kam bychom měli s klientkou směřovat. Jelikož, sice na jinou otázku, ale přeci zmínila „chtěla bych se probudit a nemít ty problémy“ mohu předpokládat, že bychom měli pracovat na odstranění nějakých „problémů“. To chce asi každý klient. Rozhoduji se tedy jít ...

Začali „rozvíjet“ hádku. V této fázi jsem zastavil konzultaci – začal jsem kontrolovat situaci. Reflektoval jsem, jak vidím, že jejich rozhovor probíhá a žádal jsem, aby se vzájemně nerušili ve sdělování, aby nechali druhého domluvit, aby mohli nebo měli možnost uvažovat o tom, co si vzájemně sdělují.

Tyto konzultace byly plné zvratů a změn. To bylo pro moji práci důležité z hlediska vnímání mých předpokladů. Po každé konzultaci jsem měla určitou hypotézu, přemýšlela, kam se společně s klientkou dostaneme. Snažila jsem se nechat „dveře spolupráce a okna mých předpokladů“, co nejvíce otevřená. Nechápat situaci jako neměnnou, ale ...

Představovaný případ byl vybrán náhodně. Není o nic vhodnější, ani méně vhodnější než jiné, v nichž se pokouším o terapeutický rozhovor, ba co víc - o systemický přístup ve vedení rozhovoru.

V druhé konzultaci klientka popisuje, že to, aby mohla být nad věcí, již nemá podobu zasunutého šuplete, ale užívá metaforu balónku na niti, který má přivázaný na ruce. Mluví o tom, že si svůj problém nechce nechat u sebe zasunutý, ale chce ho dostat od sebe pryč. Klientka odchází s ...